Pomořanští Slovinci byl západoslovanský národ, který do druhé světové války žil na území Pomořanska a v posledních staletích se poněmčil. Jejich jazyk byla severní slovinština.

    Název Slovinci je náhodou shodný s příslušným jihoslovanským národem Slovinců jen v češtině a slovenštině.

    O pomořanských Slovincích psal už roku 1783 K. G. von Anton s odvoláním se na dokumenty z roku 1767; později v roce 1826 například P.J. Šafárik a další. Roku 1856 do jejich oblasti podnikl expedici ruský etnograf Alexander Hilferding, který o Pomoranských Slovincích v roce 1862 vydal knihu. Uvedl, že někteří z nich se stále označují starým jménem Slovincy, a že jsou územně spojení s Kašuby. Od Kašubů se odlišovali krom jiného třeba vírou. Většina z nich se tehdy sama označovala jako "Kašubští Luteráni" a svou řeč jako kašubštinu.

    Po sjednocení Německa do císařství v roce 1871 se Pomořansko jako součást Pruska stalo součastí německého císářství a kašubština byla postupně nahrazovaná němčinou. Pod silnou germanizací byli i Poláci a Kašubové - ti se však po 1. světové válce ocitli v nově vytvořeném Polsku, kdežto Slovinci ne. Mnozí z nich, už germanizovaní, se dokonce stali účastnými na německém nacizmu.

    Po 2. světové válce se oblasti obývané pomořanskými Slovinci stali součastí Polska. Protože však během války bojovali na německé straně, tak je polská vláda nepovažovala za „slovanské bratry“ a vyhnala většinu z území spolu s Němci. Obyvatelé vesnice Kluki mohli jako jediní zůstat, i když jen malá část jich ještě znala jazyk – téměř všichni však emigrovali v roce 1970 do Spolkové republiky Německa.