Trákové
   Trákové sídlili na velkém území mezi Dunajem, Černým mořem a Egejským mořem. Zasahovali až do Malé Asie. Patřili do indoevropské etnické skupiny. Živili se hlavně  zemědělstvím. Pěstovali obilí a chovali dobytek - krávy, býky, voly, ovce, kozy prasata a jezdecké koně. Trákové byli pohané, věřili v mnoho bohů. Nejznámější trácký bůh byl Héros - Trácký jezdec.

Řecká kolonizace (8. - 9. stol. př. n. l.)
   V průběhu  8. stol. př. n. l. se na pobřeží Černého a Egejského moře začali stěhovat Řekové z Malé Asie a z Balkánského poloostrova a zakládali tu kolonie - města (Agatopolis - dnešní Achtopol, Apollonia - Sozopol, Anchialos - Pomorie, Mesembria - Nesebr, Odessos  - Varna či Dionysopolis - Balčik).  Trákové jim kladli houževnatý odpor, ale zároveň podléhali kulturně.  

Makedonská okupace (4. stol. př. n. l.)
   Ve 4 stol. př. n. l. dobyl tráckou oblast jižně od staré planiny makedonský panovník Filip II. Po jeho smrti se Trákové vzbouřili, ale byli potlačeni Filipovým nástupcem Alexandrem Velikým (336 až 323), který dobyl země i na sever od Staré planiny. Po jeho smrti se makedonská nadvláda v Trácii uvolnila. Panství Makedonců trvalo jen asi 50 let, Filip založil v několika  tráckých městech pevnosti s posádkami, z nichž nejdůležitější byla Filippopolis - dnešní Plovdiv.

Římská nadvláda (2. století př. n. l. - 4. stol. n. l.)
   Ve 2. stol. př. n. l.  si Balkánského poloostrova začal všímat římský stát. Celých sto let se Trákové bránili náporu legií, až v r. 46 př. n. l. se Trácie stala římskou provincií. Římané silně ovlivnili její vývoj civilizačně i kulturně. Památkami na toto období jsou zbytky měst Nikopolis ad istrum (na Trnovsku), Ulpia Oescus (u vsi Gigen) a četné vykopávky  v některých městech. Římany vybudované lázně (Sofija, Kjustendil, Chisarja) slouží i dnes k léčení, Mnohé dnešní silnice sledují trasy římských cest.

Příchod Slovanů a Bulharů
Vznik Bulharského státu (5. - 7. stol. n. l.)
   V době tzv. stěhování národů bylo římské impérium a též jeho balkánská část rozvráceny barbarskými kmeny. Během 5. až 7. stol. se tu usadilo slovanské obyvatelstvo, které obsadilo západní část východořímské (byzantské) říše, asimilovalo Tráky a dalo základ dnešním balkánským Slovanům.

   Turkotatarští  Bulhaři přišli na Balkánský poloostrov z krajin severně od Černého a Kaspického  moře. Ve druhé polovině 7. stol. porazili byzantská vojska u ústí Dunaje a usídlili se v dnešní Dobrudži. Vedeni chánem Asparuchem dobyli území až k východní Staré planině a v r. 681 přinutili byzantskou říši, aby s nimi uzavřela smlouvu a platila jim roční poplatek. Tak vznikla první bulharská říše se sídelním městem v Plisce. Málo početní turkotatarští Bulhaři splynuli s mnohem větším a vyvinutějším slovanským živlem a  vznikl tak bulharský národ. V neustálých bojích s Byzantskou říší se nový stát rozšiřoval na západ a na jih a zahrnoval pod svou vládu další slovanské kmeny.

   Za vlády chána Kruma (803 - 814) se hranice posunuly na západě až k Tiči, na severu ke Karpatům a na východě k Dněstru. Krum zasáhl také do vnitřního uspořádání státu a vydal první zákoník. Jeho nástupce chán Omurtag (816 - 831) uzavřel s Byzancí mírovou smlouvu, vytvořil centralizovanou státní organizaci a upevnil organizaci armády. Proslul svou stavební činnosti.

   V druhé polovině 9. stol. nastala v životě bulharského lidu velká změna. Chán Boris (852 - 889) přijal z politických důvodů v r. 865 pro sebe a pro svůj stát křesťanství od cařihradského patriarchy a zároveň  se snažil zajistit nezávislost bulharské církve, což se mu nepodařilo. Bylo zavedeno slovanské písmo, byly překládány  církevní knihy z řečtiny. Zavedení slovanského písma a jazyka do církevní literatury a obřadů bylo velkým pokrokem. Umožnilo bulharskému lidu, aby začal tvořit národní kulturu, na druhé straně ovšem izolovalo duchovní vývoj od kulturního proudu neseného římskou církví v západní, jižní a střední Evropě.

   Konec 9. a začátek 10. století  byly zlatým věkem bulharské literatury a kultury. Četné církevní a světské stavby podnítily rozvoj architektury i výtvarných umění. Současně se rozšiřovala i říše, až za syna Borisova, knížete Simeona (893 - 927), dosáhla největšího rozsahu, Simeon se po porážce  byzantského vojska v roce 917 prohlásil sám za cara Bulharů (a Řeků)  a vyhlásil nezávislost bulharské církve.

Feudalismus a bogomilství (10 stol.)
Pád první bulharské říše
   V tomto období se v Bulharsku upevňovala feudální společnost. Svobodní sedláci ztráceli půdu a stávali se nevolníky podle byzantského vzoru. Jako protest proti bídě, způsobované neustálými válkami, proti útisku, vzniklo bogomilské hnutí. Bylo založeno popem Bogomilem a zaměřeno proti oficiální církvi, která sama měla velké  feudální majetky. Nabylo masové povahy za cara Petra (927 - 969) a postupně oslabovalo vnitřní sílu státu. Toho využila byzantská říše, v r. 972 si podrobila východní část země a r. 1018 i západní část, kde do té doby panoval car Samuil.

Vznik a rozvoj druhé bulharské říše
   Po několika  neúspěšných povstáních se podařilo dvěma bojarským bratřím, Asenovi a Petrovi, svrhnout byzantské jho a r. 1185 vyhlásit bulharskou říši se sídelním městem (Velikým) Trnovem. V roce 1187 uzavřeli s byzantským carem mírovou smlouvu. Za cara Ivana Asena (1218 - 1241) dosáhla bulharská říše hranic Simeonovi vlády. Nastal její všeobecný rozkvět. Byly raženy první mince. Státní organizace byla dobudována  a upevněna.

Boj bojarů proti carovi
Rozpad státu (14. stol.)
   V průběhu 14. století  pokračoval vnitřní rozpad bulharského státu a boj bojaru (šlechticů) proti carské moci. Časté války s Byzantinci, Tatary a Srby vyčerpaly zemi hospodářsky a vojensky. Podmínky života se ještě zhoršily, vedle bogomilství vznikla další nábožensko-sociální hnutí. Ve 14. století se bulharská říše rozpadla na tři části - trnovské carství, vidinské carství a dobrudžské knížectví, které spolu politicky nesouvisely a byly dokonce někdy v nepřátelských vztazích.

Nástup Turků a konec bulharského státu 
   Podobná  situace byla i v ostatních balkánských zemích v době , kdy osmanští Turci ovládli Malou Asii, vybudovali silný vojenský feudální stát a v r. 1352 vpadli na Balkánský poloostrov. Bulharské státy nebyly schopny klást jim vážný odpor. Trnovo padlo r. 1393, r. 1396 ovládli Turci i vidinské carství a krátce předtím dobrudžské knížectví. Některá města se útočníkům houževnatě bránila, odpor kladli i obyvatelé v Rodopech.

Charakter turecké vlády
   Po pádu bulharských států zavedli Turci v dobytém území svůj správní a hospodářský systém. Půdu měli v držení bohatí feudálové, členové sultánovy rodiny, vojenští a civilní hodnostáři, náboženské a dobročinné instituce a spahiové-příslušníci vojenské jízdy (za výnos půdy byli povinni jít do války s vlastními vojáky).  Ostatní obyvatelé - měšťané a řemeslníci, chudina na vesnicích a ve větších sídlech - patřili k tzv. rájá (rájá = arabsky stádo), a to muslimové   i křesťané (od 18. stol. jen křesťané). Příslušníci rájá byli zatíženi spoustou daní a různými pracovními povinnostmi.

   Turecko bylo vojensky organizovaným státem. Hlavní sílu vojska tvořila spahijská jízda a janičárská pěchota (vytvořena v 14. stol.), kam byli odváděni násilím především nejschopnější a nejzdravější křesťanští hoši, převedeni na muslimskou víru a ve zvláštních školách vycvičení na fanatické vojáky.

   Koncem 16. stol. se tato soustava začala rozkládat. Rozkladný proces později zesílil, hlavně v druhé polovině 18. a v první polovině 19. století.

   Kulturně nebylo Turecko schopno dát bulharskému národu vůbec nic, naopak jeho svébytný kulturní vývoj byl ohrožen i tím, že bulharskou církev podřídil sultán cařihradskému patriarchátu. Křesťanské chrámy byly měněny v mešity nebo byly bořeny.

   Ukrutnosti tureckých vojáků vyvolaly pobouření v Evropě, hlavně v Rusku, 
které tak mělo další důvod, aby v zájmu své zahraniční politiky vypovědělo v r. 1877 Turecku válku pro osvobození balkánských Slovanů (car Alexandr II).

   Podle mírové smlouvy v San Stefanu z března 1878 byl utvořen autonomní bulharský stát, zahrnující téměř celou Makedonii. Avšak Balkánský poloostrov se již tehdy stal předmětem diplomatické strategie velmocí a na nátlak Velké Británie a Rakouska-Uherska byla san-stefanská  smlouva v Berlíně v červnu r. 1878 revidována. Vzniklo Bulharské knížectví (v severním Bulharsku) a Východní Rumélie (v jižním Bulharsku) a ta byla samosprávnou tureckou provincií s křesťanským guvernérem.

   Po skončení turecké nadvlády stálo Bulharsko před úkolem uvést v život politický a hospodářský aparát, školy, státní správy a vybudovat vlastní hospodářství.

Vývoj Bulharska na přelomu 19. a 20. století
První světová válka
   V roce 1885 se východní Rumélie revolučním činem spojila s Bulharským knížectvím. Srbsko z popudu  Rakouska-Uherska napadlo Bulharsko, avšak bylo poraženo.

   V říjnu 1912 vypukla první balkánská válka, kterou spojenci vyhráli. Pro neshody mezi nimi o rozdělení dobytého tureckého území a pro vměšování  velmocí vypukla v roce 1913 druhá balkánská válka, tentokrát mezi Bulharskem a ostatními bývalými spojenci (kromě Černé Hory) a navíc s Rumunskem a Tureckem. Tuto válku Bulharsko prohrálo a ztratilo většinu území získaných ve válce předešlé.

   Územní ztráty vyvolaly v Bulharsku revanšistickou náladu proti Srbsku, zesilovanou ještě proněmeckou orientací cara  a vlády, takže v roce 1915 vstoupilo do první světové války po boku centrálních mocností.. Světovou válku s nimi také prohrálo a ztratilo některá další území, vč. přístupu k Egejskému moři.

Bulharsko mezi válkami
Druhá světová válka
   Válečná prohra měla pro Bulharsko velmi těžké hospodářské i politické důsledky, vznikly vojenské vzpoury, sociální nepokoje a stávky. Světová hospodářská krize zasáhla nepevné bulharské hospodářství, jež bylo do značné části závislé na cizím kapitálu, velmi těžce. Bulharsko se dostávalo do stále větší závislosti na německém hospodářství jako dodavatel zemědělských produktů. Německo stupňovalo svůj zájem o Balkánský poloostrov a úmyslně zvyšovalo své zadlužení vůči Bulharsku. Za těchto okolností v roce 1941 Bulharsko přistoupilo k paktu tří mocností (k tzv. Ose) a bylo v zápětí obsazeno německou armádou.

   V roce 1943 za dosud nevyjasněných okolností zemřel v Sofii car Boris. Za jeho malého syna Simeona vládla tříčlenná regentská vláda.

   5.9.1944 SSSR vyhlásil Bulharsku válku. Bulharští komunisté, kteří po celou válku organizovali partyzánské hnutí, vyzvali národ k povstání ve chvíli, kdy Rudá armáda stála na bulharských hranicích. Bulharsko bylo během týdne bez jakéhokoliv odporu a za nadšeného vítání lidu obsazeno. Hitlerovská vojska začala ustupovat. Nová vláda rozhodla o aktivní účasti v boji proti fašismu. Bylo uzavřeno příměří se SSSR, Velkou Británií a USA.

Komunismus v Bulharsku

   Dle dohod mezi Stalinem, Rooseveltem a Churchillem po druhé světové válce spadalo Bulharsko pod Sovětský Svaz. Díky tomu, že Bulharsko mělo po hromadě všechny důležité zdroje, dařilo se mu relativně dobře řešit otázky spojené s industrializací a vývojem země. Během několika desetiletí se z Bulharska stal jeden z klíčových ekonomických partnerů Sovětského Svazu. Bulharské produkty byly prodávány na trhu od Baltského moře po Tichý oceán. Rychlý rozvoj ekonomiky byl však vykoupen omezením práv a svobod prostého lidu. Ekonimika byla pod vojenským dohledem Sovětského Svazu a veškerá činnost ve státě závisela na Sovětském Svazu a na jeho zdrojích. Nevládní organizace byly zrušeny, stějně tak jakékoliv individualistické konání nebylo povoleno. Bulharsko bylo za tohoto režimu pod tvrdým tlakem Sovětského Svazu.

Bulharsko na prahu demokracie

   10. Listopadu 1989 se pod tlakem domácích i zahraničních revolučních sil zhroutil komunistický režim a Bulharsko znova nastoupilo na cestu demokracie. Dnes je Bulharsko svobodná demokratická země s vlastní vládou a parlamentem.